Dlouho jsem přemýšlela, jak tento článek pojmout a rozepsaný jsem ho nakonec měla několik týdnů. Nechtěla jsem,  aby to byla recenze typu „V první kapitole se dočtete…“. Ráda bych na vás přenesla svůj pocit z téhle knížky, protože jsem při jejím čtení měla několik „aha momentů“ a párkrát mi bylo i do breku… Abych řekla pravdu, je mi líto, že jsem ji nečetla už dávno… A protože je spánek miminek a dětí pro maminky obrovské téma, připravte se na trochu delší a osobnější čtení… 🙂

Pokud čekáte, že v knížce najdete zaručené návody jak miminko uspat odložením do postýlky nebo jak dítě naučit spát samo v pokojíku, tak si ji raději nekupujte 🙂 Pokud ale cítíte, že to chcete dělat třeba trošku jinak, než vám radí okolí (ano, i já od své tchýně – se kterou mám mimo jiné celkem hezký vztah, slyšela, jak se s dětmi přehnaně mazlím a šiju si na sebe bič…), jen si nejste jistí, jestli je to správně, bojíte se, že dítě rozmazlíte, že na vás bude závislé, že nebude samostatné, tak vám knížku z celého srdce doporučuji…

Jak to bylo se spánkem u nás, když se narodil Matěj

Věřte mi, že byste těžko hledali většího odpůrce společného spaní s dětmi, než jsem byla před narozením Matěje já (ano, to jsou ty předrodičovská předsevzetí…teď už bych si nikdy nikoho nedovolila z nic odsuzovat nebo ho hodnotit…).

Byla jsem tehdy naprosto vystrašená svým okolím, že s námi pak bude spát v posteli ještě v deseti, že ho jako miminko zalehnu atd. Asi je vám jasné, že časem se všechno změnilo, a jak jsem už jednou na blogu přiznala, považuji to za jeden ze svých největších předrodičovských omylů, kterým jsem si dost zkomplikovala první týdny našeho společného života…

Když jsme si Matěje přinesli z porodnice, čekala na něho vyfešákovaná postýlka (teď se směju fotkám celebrit na IG, jak mají před narozením prvního dítěte načančaný dětský pokojík s krásnou postýlkou plnou různých deček, polštářků, uspáváčků atd. 🙂 ). V postýlce měl Matěj samozřejmě monitor dechu, který mě po jednom nočním poplachu stál pravděpodobně kojení a na kterém jsem byla doslova závislá a ještě v roce jsem ho musela všude vozit s sebou (Tím samozřejmě nechci nikoho od jeho používání odrazovat! Myslím, že jsou případy, kdy je jeho používání opravdu důvodné!).

První týdny pro mě byly co se spánku týče opravdu náročné…jsem člověk, který potřebuje hodně spánku, jinak jsem protivná a dost nepoužitelná. Každý večer jsem už přemýšlela, jak se v noci zase nevyspím, kolikrát budu muset k Matýskovi vstávat atd. Nakonec s námi v posteli občas spinkal, abych dokázala vůbec trochu fungovat…

 

Další spánkově náročné období jsme měli před narozením Terezky (cca. kolem 2 let), kdy vyžadoval, abychom v noci seděli u postýlky a drželi ho za ruku…nakonec to po pár týdnech přešlo a začal spát moc hezky a dokonce ve svém pokojíku. Před pár měsíci, ale začal kolem půlnoci chodit k nám do ložnice a začal odmítat spinkat sám…Momentálně tedy spím s oběma dětmi v dětském pokojíku, oba spí celou noc až neskutečně klidně, ráno se probouzí s úsměvem a já jsem taky spokojená 🙂

Podruhé a jinak s Terezkou

Když se narodila Terezka, cítila jsem, že to chci dělat trochu jinak. Ostatně mi bylo jasné, že abych všechno fyzicky zvládla, tak to dokonce dělat musím… Matěj měl období, že usínal dost pozdě (zároveň ale vstával docela brzy a přes den spal jen výjimečně) a při večerním uspávání vyžadoval výhradně jen mě. Představa, že chodím pozdě spát, za noc x krát vstávám k Terince, ráno vstávám v 7 a přes den nemám možnost si jít lehnout, byla dost hrozná… Zatímco u Matěje jsem byla na monitoru dechu doslova závislá, tak u Terinky jsem ho prakticky vůbec nepoužívala. Když jsem manželovi, který to po předchozích letech vůbec nechápal, řekla, že prostě věřím víc sobě a tomu, že mám Terezku u sebe, než monitoru, tak to nechápal, ale plně mě respektoval. Těžko se to popisuje a možná si ťukáte na čelo, že kdyby se něco stalo, tak bych se určitě neprobudila, ale mně tak bylo prostě líp. Když se mě kamarádky ptaly, kolikrát za noc kojím, tak jsem jim odpovídala, že ani nevím 🙂 Fakt! Já vlastně ani teď nedokážu říct, jestli se Terka v noci ještě kojí nebo už ne 🙂

Musím říct, že zatímco u Matěje jsem byla z každé noci doslova vystrašená a pořád se upínala k tomu, že jednou bude spát snad celou noc, tak u Terezky mi to bylo jedno a pořád je. Stále spíme spolu, když je třeba, tak ji v polospánku nakojím, přitulím a spíme dál. Zvládly jsme spolu takhle úplně všechno…nemoci, zuby…ani jednou jsem nezažila, že by nám proplakala noc. Ale tím nechci tvrdit, že společné spaní je naprostý všelék…to asi ne, ale u nás to prostě funguje.

Poslední měsíce pak  Terezka začala zcela odmítat spát ve šprušlové postýlce, kde obvykle bývala pár hodin od doby, co usnula, než jsem šla spát i já a vzala jsem si ji do postele. Nakonec jsme to vyřešili tak, že spí ve velké posteli se zábranou, která je navíc nízká a Terezka z ní umí sama slézt. Od té doby spí i v době, kdy je v posteli zrovna sama, krásně a klidně.

Knížka, která nesmí chybět ve vaší knihovně…

Když jsem knížku S láskou o dětském spánku četla, měla jsem pocit, že ke mně promlouvá uklidňující hlas, který mi říká, že se nemusím bát, že své dítě rozmazlím nebo z něj udělám malého závisláčka. Že to, co dělám, je vlastně úplně normální a že to tak dělaly a dělají tisíce maminek po celém světě. Od doby, co jsem se stala mámou, mi už rukama pár rodičovských knížek prošlo. Většina se mi ale špatně četla a měla jsem pocit, že bych si z nich měla dělat poznámky jako ve škole, abych si z nich něco odnesla…nakonec jsem je stejně odložila. S láskou o dětském spánku se mi ale četlo úplně samo…myslím, že není třeba si pamatovat každou větu a řídit se každou radou, ale důležité je, jak na vás knížka působí jako celek a jaký ve vás zanechá dojem.

Lenka v ní dokázala naprosto úžasně vystihnout ty nejpalčivější otázky ohledně dětského spánku, a přestože je knížka v mnoha ohledech velmi odborná (odkazuje na různé výzkumů, cituje jiné autory…), je psána čtivě a s obrovskou lehkostí. V knížce najdete navíc mnoho příběhů rodičů, které Lenka během své praxe posbírala a v některých se možná i najdete…

Pro mě asi nejzajímavější částí knihy byla ta, kde byl rozebírán dětský spánek v určitých věkových obdobích (od narození až cca. do 5 let). Sama jsem v této kapitole zjistila (a našla řešení), proč Terezka, která se sotva naučila chodit, už nechce spát ve šprušlové postýlce, nebo proč Matěj po narození Terezky a nástupu do školky začal vyžadovat neskutečně dlouhé uspávání, a to výhradně se mnou…Knížka mi v mnoha ohledech otevřela oči a zpětně musím říct, že mi je moc líto, že jsem byla na Matěje kvůli dlouhému uspávání někdy dost naštvaná. Přitom to bylo nejspíš tím, že si chtěl poté, co usnula Terezka, užívat to, že jsme spolu zase jen my dva jako dřív…Musím říct, že tohle mě vůbec nenapadlo a najednou se mi z toho chtělo až brečet a trochu jsem si to vyčítala.

Jestli jsem si z knížky něco odnesla, pak je to to, že velmi často si komplikované situace sami vytváříme, protože máme pocit, že se něco mělo nebo musí. Že by naše dítě mělo spát celou noc, že by se už mělo odstavit, že by mělo spát ve vlastním pokoji…Mámy, zkuste na tohle všechno zapomenout a řídit se svým mateřským instinktem. I tohle náročné období nevyspání, nočního kojení, zoubků, prdíků, nočního buzení…jednou skončí 🙂

A až vám bude někdo zase povídat, jak se dříve děti uspávaly tak, že se šouply do postýlky a odešlo se pryč, ukažte jim tuhle fotku…Fotku starou přes 30 let 🙂 Kontaktní rodičovství a společný spánek tedy není současný módní trend, ale vždycky tu byl a záleží jen na vás, pro jako cestu se jako rodiče rozhodnete…Díky, mami 🙂