Stejně jako když jsme čekali Adélku, jsem se i na druhý porod rozhodla svěřit do péče v porodnici U Apolináře. Při prvním těhotentví jsem výběr nijak moc neřešila. Moje gynekoložka ještě nedávno působila jako porodník právě u Apolináře, a proto mi toto zařízení doporučila. Bylo mi líto, že mě nemůže sama i odrodit, ale v době porodu už v porodnici nepracovala. Za to mi ale doporučila porodní asistentku. Skvělou porodní asistentku Pavlínku, která je vlastně jedním z hlavních důvodů, proč se k Apolináři vracím. Proč? To hned vysvětlím.

Porodní asistentku Pavlínku jsem před porodem viděla jednou, na schůzce jsme byli oba s manželem. Pavlínka nám ukázala apolinářské zázemí včetně porodních boxů, a řekla nám, kdy vyrazit do porodnice. Zároveň nám kladla na srdce, kdy naopak nemáme jančit a raději ještě sečkat v teple domova. Manžel jí vyzradil, že má obavy, abychom nakonec nerodili třeba doma nebo někde po cestě v autě. Tyhle obavy Pavlínka rychle odsunula větou, že takovej rychlej porod by přála každý ženský, ale že to není nijak běžný.

Po schůzce jsme byly s Pavlínkou v telefonickém kontaktu tak jednou za 14 dní, později jednou za týden. Na monitory jsem totiž namísto do porodnice chodila ke své gynekoložce, která mi pro Pavlínku dala vždycky zprávu, jak to s náma vypadá (často si taky přes mou maličkost holky posílaly vtipné vzkazy, jako třeba pusu 🙂 Musím říct, že to krásně odlehčovalo atmosféru blížícího se porodu. Tu zprávu jsem pak překlikala Pavlínce do esemesky, na kterou Pavlínka většinou reagovala telefonátem.

Byla pro mě někdo, koho jsem znala a kdo věděl, jak moje těhotenství probíhalo. Když se porod přiblížil a kontrakce mě ubíjely co 3 minuty, vyrazili jsme s manželem dle instrukcí Pavlínky do porodnice. Tam mě přijali (naštěstí! Bála jsem se, že mi řeknou, že to bude trvat ještě dlouho a pošlou mě domů) a já poprosila sestřičku, aby zavolala Pavlínce. Dodnes si vzpomínám na ten pocit, když dorazila. Byla jsem ještě u sestřičky a ze srdce mi spadl takovej kámen, že to museli slyšet i flámující lidi v Lucerně. Známý obličej v té pro mě úplně nové situaci! Pavlínka si mě převzala, udělaly jsme očistu, já dostala epidurál a šlo se na věc. Podruhé mi spadl kámen ze srdce, když za mnou na porodní box pustili manžela. Tohle mi přijde trochu nevymakaný. Že s vámi ten chlap nemůže být i během toho, než to začne, teda na „hekárně“. Pro mě tam manželovo místo zastoupila Pavlínka. Nebyla jsem tam sama, měla jsem oporu, někoho, kdo mě chytnul za ruku, když bylo třeba. Samotný porod popisovat nebudu, o něm si můžete přečíst zde 🙂 Každopádně to bylo rychlé a v tak krásně uvolněné a pohodové atmosféře, kterou bych přála všem nastávajícím maminkám.

Pavlínka za mnou byla dvakrát i na oddělení šestinedělí, a i tam mi vždycky zvedla náladu. Poradila, pomohla… ne všechny tamější sestřičky byly totiž ochotné odpovídat na dotazy vyjukané novopočené maminky.

V našem případě se tedy výběr porodnice pro druhý porod z velké části odvíjel od skutečnosti, že chci zase rodit s Pavlínkou. Na porodnici jako takové mi pár věcí vadilo, tedy na oddělení šestinedělí. Chtěla jsem nadstandardní pokoj, který ale nebyl volný. Naštěstí se uvolnilo místo na nově vystaveném bezbariérovém pokoji se třemi lůžky a sociálním zařízením! Představa, že budu na záchod a do sprchy chodit na chodbu mě upřímně dost děsila… Chápu, že se jedná o porodnici historické hodnoty a ne všechny úpravy jsou realizovatelné, ale určitý komfort by si maminky po porodu dle mého zasloužily… Za druhé mi vadilo, že s návštěvami člověk musel být na chodbě. Co si budeme povídat, chodba není úplně reprezentativní místo, kde chcete prarodičům, tetičkám a strýčkům předvést svůj poklad. Kromě toho tam není ani dostatek míst k sezení (pominu-li skutečnost, že k sezení pro maminky často vyřízené několikahodinovým porodem nejsou slabě polstrované lavice úplně nejpohodlnější 🙂 I tady ale chápu, že se jedná o starší prostory a že není možné zvát návštěvy na pokoje kvůli klidu ostatních maminek a miminek. S veškerou lékařskou péčí jsem byla spokojená, a to je hlavní!