Můj porod, aneb jak se nám narodila Adélka

Termín, kdy se nám Adélka měla narodit, byl stanovený na 16. září 2016.
Po celou dobu těhotenství jsem se cítila dobře. Do 5. měsíce jsme hráli amatérskou ligu v badmintonu (když říkám hráli, nemyslím sebe a Adélku, ale sebe s manželem :-)), v červnu, tedy v 6. měsíci, jsme stihli svatbu a pak během léta i dvě celkem aktivní dovolené v Krkonoších a na Šumavě. Fit jsem se cítila i v úplném závěru těhotenství.
16. září vycházelo na pátek. Ve středu 14. září jsem šla na kontrolní monitor do poradny ke své gynekoložce. Od rána jsem se necítila ve své kůži, byla jsem taková mátožná (při vyndávání nádobí z myčky se mi podařilo rozflákat talířek), chtělo se mi spát. Kdyby manžel nebyl v práci, nechala bych se k doktorce odvézt. Takhle jsem musela sednout do auta a odšoférovat si to sama. Podle paní doktorky se nález od minulé návštěvy nezměnil a na mou otázku, kdy to tedy tak přijde, se mi dostalo odpovědi, že kdykoliv – zítra, ale taky klidně za týden. Paní doktorka mi nabídla, že mi udělá Hamiltonův hmat (metoda, jak vyvolat porod – při vaginálním vyšetření lékař uvolní dolní část plodových obalů naléhajících na pánevní vchod. Tím se uvolní látky, které mohou pomoct vyvolat děložní činnost). S díky jsem odmítla. Jsem zastánce přirozenosti, a proto jsem chtěla nechat věcem volný průběh (ok, kdybych 14 dní přenášela, s největší pravděpodobností bych se k něčemu takovému nechala ukecat a nedalo by to velkou práci, ale takhle jsem měla jasno ). S paní doktorkou jsme se rozloučily, popřála mi hodně štěstí (na další kontrolu už jsem měla jít do porodnice k mé porodní asistentce) s tím, že se uvidíme po šestinedělí.
Navečer jsme šli s manželem a naším pejskem na procházku do lesa. Dělali jsme si legraci, že dneska pojedeme. I když jsme to říkali ve srandě, já podvědomě cítila, že to tak opravdu bude. Večeři jsme pojali velkolepě – na porod je přeci potřeba mít hodně síly :-). Zakončili jsme to čokoládou. Kolem 10. hodiny jsem dostala kontrakce. Nebyly ještě tak silné, ale rozdíl oproti poslíčkům posledních týdnů a dnů, byl znatelný :-). Napustili jsme si horkou vanu a čekali, jak se to vyvine (horká vana je dobrou zkouškou – pokud se jedná pouze o poslíčky, v teplé vodě přejdou, pořádné porodní kontrakce naopak v teplé vodě neustanou). Moje kontrakce trochu zeslábly a tak jsme si šli s manželovou radou „Zkus to zaspat“ 😀 lehnout. Já jsem neusnula. Kontrakce začaly být silnější a silnější. Dala jsem si další vanu. To vzbudilo manžela, který mi začal měřit dobu mezi jednotlivými kontrakcemi (porodní asistentka nám kladla na srdce, abychom neplašili a do porodnice vyrazili v době, kdy budou kontrakce přicházet pravidelně po 5 minutách). Dostali jsme se na 3 minuty. Manžel zavelel, že jedeme. Popadl tašky, nasedli jsme do auta a ve 2 hodiny ráno vyrazili směr porodnice U Apolináře. Cesta byla díky nočnímu ne-provozu naštěstí v pohodě. V půl 3. jsem byla na příjmu. Doufala jsem, že mě nepošlou domů. Neuměla jsem si představit, že bych ty kontrakce měla přežívat ještě nějakou delší dobu. Naštěstí mě přijali. Kolem 3. dorazila naše porodní asistentka Pavlínka. Udělala mi přípravu na porod a přesunula jsem se na porodní box, kde mi anestezioložka zavedla epidurál Původně jsem váhala, jestli do epidurálu půjdu nebo ne. Jakmile došlo na věc, bylo po rozhodování – epidurál jsem rozhodně chtěla a nelituji. Po jeho aplikaci se mi okamžitě hrozně ulevilo. Potom už za mnou na porodní box pustili manžela (je škoda, že u Apolináře nejsou zařízení na to, aby nastávající tatínkové mohli být s nastávajícími maminkami po celou dobu, ale pustí je až na porodní box). Na dobu strávenou na porodním boxu vzpomínám moc ráda. Byli jsme tam ve třech – já, manžel a porodní asistentka Pavlínka. Povídali jsme si. Když přišla kontrakce, hovor se přerušil, a jakmile kontrakce skončila, pokračovali jsme v konverzaci. Byla tam uvolněná, harmonická a nepopsatelně příjemná atmosféra. Po nějaké chvíli Pavlínka řekla, abych zkusila zatlačit a popsala mi, jak to mám udělat. První dvě kontrakce mi správné tlačení nešlo. Pak jsem se do toho dostala, párkrát jsem zatlačila a v 6:04 byla Adélka s 3740 gramy a 51 centimetry na světě :-).
Jak je snad i z těchto řádků patrné, měla jsem krásný porod, na který budu vždycky moc ráda a s láskou vzpomínat. Věřím, že k tomu přispělo i to, že jsem si takový porod vysnila – nebyla jsem z něj dopředu vynervovaná a vystrašená, říkala jsem, že to bude rychlé, v klidu a bez přílišných umělých zásahů a že budeme kvůli dopravě rodit v noci :-). Všechna moje přání se mi vyplnila. Těžko říct, jestli za svůj porod můžu vděčit právě těm pozitivním myšlenkám, skutečnosti, že jsem po celou dobu těhotenství denně lehce cvičila, nebo jsem měla prostě štěstí, ale určitě bych všem nastávajícím maminkám doporučila, aby se snažily být v klidu, nestresovat se a během těhotenství být v mezích možností aktivní.

Komentáře