Téma porodů nás baví. A věříme, že je inspirací i pro vás! Proto jsme moc rády, že se s námi o svůj porodní příběh podělila moje kamarádka Jitka. Hezké čtení 🙂

Ze začátku těhotenství jsem o tom vlastně nic nevěděla. Ani jsem toho moc nechtěla vědět, protože se ke mně dostávaly většinou strašidelné příběhy. A tak jsem se řídila jedinou radou, co jsem měla, a to z filmu Vrchní, prchni, kde Abrhám říká Balzerové „Musíš být veselá, aby se ti narodilo veselý dítě“. Brala jsem to tedy zvesela, na porod jsem se těšila a nevynechala jsem žádnou oblíbenou akci. V pátém měsíci jsem letěla do Barcelony, v šestém jsem jela na vodu, kde jsem se třikrát cvakla a v sedmém strávila týden v polní kuchyni na dětském táboře.

Druhou radu jsem slyšela na józe. Při procvičování svalů pánevního dna cvičitelka povídala: „Tohle cvičte hlavně v těhotenství, aby vás při porodu nenastřihávali.“ Dozvěděla jsem se tak, že se při porodu provádí nastřihnutí. A taky že se tomu lze cvičením vyhnout, hurá. Do pravidelného ranního protahování jsem přidala pár cviků na pánevní dno a každý týden vyrazila na cvičení. Některá se předporodní jenom jmenovala, třeba v porodnici nepadlo o panevním dnu ani slovo. Jiná byla lepší, třeba gravidjóga Jarmily Kučmášové v Domě Jógy nebo Ácentrum v Karlíně.

V osmém jsem se lekla, že nic nevím a objednala jsem si pár knížek, z nichž musím doporučit Orgasmický porod (Davisová, Pascali-Bonarová). Možná vás název vyleká nebo příliš natěší. Je to ale dobrá kniha plná pozitivních porodních příběhů, s vysvětlením a radami. Když už tolik žen před vámi úspešně porodilo, vy to taky zvládnete a nemusí to být jenom utrpení, jak třeba slýcháte od kolegyně. Důležité je se cítit v bezpečí a v pohodě, aby vás svezl hormon oxytocin. A také musíte mít štěstí, a i tomu se dá jít naproti. Když byste za 9 měsíců měly bežet maraton, taky byste trénovaly. Jasně, že bez přípravy se nic katastrofálního nestane, kdyžtak vás do cíle dovedou lékaři. Když ale do cíle doběhnete samy, můžete si ten výjimečný zážitek dokonce užít.

Krátce před porodem jsem ještě vyrazila do porodnice na pár sezení, abych věděla, jak to vůbec probíhá a kam mám kdy jít. Taky jsem se tam na poslední chvíli dozvěděla o Aniballu, porodní asistentka o něm mluvila jen v superlativech, kdo s ním trénuje, toho nenastříháváme. Aha! Zbystřila jsem a další den jsem si ho pořídila v Ácentru. No, musím říct, že mi ten míček ze začátku přišel fakt úlet, ani jsem moc centimetrů nenatrénovala, ale rozhodně mi pomohl jak fyzicky tak psychicky.

Pak jsem jednou večer asi týden před termínem jela metrem od kamarádky domů a napadlo mě, ze mě dnes nějak bolí v kříži, asi jako při menstruaci. O půlnoci jsem se šla projít do porodnice, protože jsem stejně nemohla spát a teplá koupel nepomohla. Potřebovala jsem vědět, jestli už se to blíží, aby přítel stihl přijet z Mnichova, kde pracuje. Dívali se na mě trochu divně, to vůbec nic není, a do osmi do rána tu stejně máme plno. Šla jsem tedy domu, cvičila jsem si jógu, hlavně jsem zvedala pánev do mostu, nebo jsem si hopsala na gymballu. Příteli jsem radši napsala, ať vyrazí. Přijel v poledne, já částečně vařila oběd a částečně se vrtěla na gymballu. Šli jsme do porodnice znovu a už to bylo ráz na ráz. Nikdo už mě domu neposílal, sotva jsem stihla dát asistentce nutné papíry. Mezi výdechy jsem ještě řekla, že jsem cvičila s Aniballem, aby mě nastříhávali. To bylo zaklínadlo. Nic mi ani nenabízeli. A ačkoliv mi různě radili, kam mám dát nohu a kdy co, nechtěla jsem je poslouchat. Prostě jsem poslouchala sama sebe a za pár chvil byla Martinka na světě. Ani ne hodinu po příchodu do porodnice. Šťastný porod, šťastné dítě, bez traumat. A já byla na sebe a na své tělo pyšná, jak krásně jsme ten magický okamžik zvládly.

Některé ženy říkají, že nečekaly tu bolest. To jsem slyšela mockrát, tak mě to nepřekvapilo, dokonce mi to pomohlo lépe se soustředit jen sama na sebe. Vůbec jsem ale nečekala, že moje miminko bude tolik roztomilé!