Že jsem těhotná po druhé jsme zjistili v srpnu, když Adélce bylo zhruba 11 měsíců. Bylo to období, kdy se Áďa v noci budila na kojení tak často, jak si jde jen představit… absolutnímu nevyspání a vyčerpání odpovídala i moje nálada a celkové rozpoložení. Navíc jsem se asi 3 noci za sebou budila pocitem na zvracení… Žaludeční viróza! To jsem tedy fakt potřebovala. Když se žaludek neklidnil, vyrazili jsme jednu sobotu na dopolední procházku spojenou s návštěvou lékárny, abych si koupila nějakou Smectu a uhlí. Říkám manželovi, že koupím i těhotenský test… pro jistotu. On mi odvětil, že je nesmysl, abych byla těhotná. Vždyť přeci kojím – a tak často! Když jsme přišli domu, zalezla jsem hned na záchod a papírek počůrala. Panečku, to byla rychlost – dvě čárky (a pěkně macaté) na sebe nenechaly dlouho čekat! Z koupelny jsem vylezla s nervama v kýblu a když jsem si sedla k Adélce a manželovi na koberec, kde si spolu hráli, rozbrečela jsem se – napůl štěstím, napůl zděšením. Jak můžeme mít další miminko? Áďa je ještě tak malá, potřebuje mě na 100%, nebudu se jí moct věnovat, jak bych chtěla… to byly moje první myšlenky. Manžel mě uklidňoval, že to všechno zvládneme a bylo na něm vidět, že je rád. Proč by taky nebyl? Vždyť jsme druhé miminko chtěli. Nechávali jsme tomu volný průběh. Mít miminka tak 2 roky od sebe nám přijde fajn. A takhle to přišlo samo od sebe, úplně přirozeně 🙂

Musím se přiznat, že mi ještě pár dní trvalo, než jsem tu novou skutečnost přijala, ale teď jsem šťastná. Když vidím, jak mi Adélka hladí bříško a dává bráškovi pusinky, je to nejkrásnější 🙂

Taky jsem v tomhle ohledu trochu fatalista – věřím, že si nás, rodiče, miminka vybírají. I proto se trochu stydím za svoje prvotní zděšení… když si nás 3 (mě, manžela a Adélku) ten náš kluk vybral, určitě ví, do čeho jde 🙂