Dnes vám přinášíme rozhovor s Anetou, maminkou malé Vivien a blogerkou, která se se svým blogem Deníček nastávající matky letos umístila na druhém místě v anketě Mamablog roku :-). Příjemné čtení 🙂
Ahoj Anet, předně moc gratulujeme – umístila ses na 2. místě v anketě Mamablog roku. To je krásný! Jak tě vůbec napadlo začít psát blog?
Díky moc:) sama jsem ani nečekala, že bych se mohla umístit. Bylo to moooc příjemný překvapení. Nápad něco psát přišel už v těhotenství, kdy jsem byla na nemocenské a tak trochu se nudila :). Přitom se mi ale hlavou honilo milion otázek ohledně mateřství, těhotenství a tak všeho. Řekla jsem si, že by ty moje postřehy mohly být někomu třeba užitečné, někomu kdo si to taky všechno zažívá poprvé. Každopádně jsem ani netušila, jak se to rozjede a kolik lidí to bude zajímat.
Máš spoustu sledovatelů. Nepocituješ to někdy jako velký závazek?
Samotnou mne to překvapuje. Je jich už skoro 7000 na Facebooku a ke 3000 na Instagramu, to už jsou pro mne neskutečná čísla,o kterých se mi ani nezdále a která stále rostou. Svým způsobem to závazek je, na druhou stranu pro mně je to pořád zábava a zároveň tolika lidem odkrývám naše soukromí. O tom i v podstatě všechny mamablogy jsou – odkrýt velký kus soukromí a převážně dětské tváře na kterých to ve většině případů stojí. Jsem ale ráda, že ty naše tváře a hlavně příběhy, tipy moje sledovatele baví a zapojují se do komunikace. Uvidíme na jak dlouho :).
Píšou ti některé maminky o rady nebo tvůj názor na nějaký jejich problém?
Ano píší a poměrně často. Jsem za to moc ráda, jen si mně někdy spletou s „doktorkou vševědoucí“. Nejsem doktorka a ani neznám správnou odpověď na všechny otázky, vše dělám pocitem a metodou pokus-omyl. Odpovídám ale na všechny dotazy a myslím, že i relativně rychle. Jsem ráda, když mi pak maminky napíší, že jim má rada pomohla :).
Setkala ses někdy s nějakou negativní reakcí? Přeci jen, člověk se nikdy nezalíbí všem, i když je sebelepší… (a možná i právě proto)
Vždycky narazíte na někoho, kdo vám nesedne nebo se vám jeho názor nelíbí. Bohužel v dnešní době internetu mají tito lidé o to větší kuráž něco napsat, protože je nikdo nevidí a daným člověkem nejednají face to face, kde by nebyli schopni něco takového do očí říct. Občas mám pocit, že některé maminky nemají nic jiného na práci, než jen psát negativní komentáře a nevidí si při tom do pusy. Už jsem od nich schytala pár facek, kopanců do zadku a podobných komentářů, ze kterých si nejde nic dělat a jen je brát s humorem. Každý má svůj názor a má právo ho vyjádřit. Bohužel jestli zrovna vhodně či nevhodně už je věc druhá. Naučila jsem si z toho nic nedělat a většinou jim odpovídám s lehkou dávkou ironie, že děkuji za jejich komentář :). Do větších akcí je zbytečné se s takovými lidmi pouštět. Při psaní blogu skrz sociální sítě se s tím ale musí počítat.
Jestli ano, jak ses s tím vyrovnávala? Nepřemýslela jsi někdy, že s blogem skončíš?
V podstatě jsem vše řekla v předchozí otázce, nicméně nad skončením jsem zatím nepřemýšlela ani jednou. Jednou jsem někde četla něco jako citát, který má něco do sebe a musím říct, že funguje nejen při psaní blogu – na debila a závistivce narazíš všude, tak se na ně usměj, hezky je pozdrav a pokračuj dál. Tobě to nic neudělá a je to ještě víc nasere :)).
Vivi bude za chvíli rok! Adélka teď slavila 9 měsíců a já si každý měsíc říkám, že je hrozný, jak to letí. Přijde ti, že tě ten rok mateřství změnil?
Letí to hrozně. Vždycky jsem se smála babičkám, když nám říkaly, jak hrozně jsme vyrostli. No a já teď dělám úplně to samý :). Když si prohlížím fotky Vivi, tak zjišťuju, že už si ani člověk nepamatuje jak malinká byla a teď jaký je to torpédo. Mateřství mě v pár věcech asi změnilo. Jsem větší citlivka. Nikdy dřív jsem u filmů nebrečela a teď u sebemenšího dojáku řvu jak želva. Naposledy u filmu “ I dva jsou rodina“. To mi byla krabička kapesníků málo… Jinak jsem se naučila trošku zpomalit. Předtím jsem byla jak neřízená střela. Ze začátku jsem ale byla nesvá z toho, že to kojení trvá tak dlouho a za pár dní jsem zjistila, že to vážně jinak nejde. Ten malej prcek si o svůj čas řekne, i když ještě neumí mluvit. Na nás je se přizpůsobit. Teď jí Vivi kaši půl hodiny a já jsem úplně v klidu :).
Víme o tobě, že tvůj brácha je bronzový olympiojnk z Ria ve čtyřkajaku. O tobě vím, že běháš a vodní sporty ti taky nejsou cizí. Ještě nějakým sportem se udržuješ fit?
Přesně tak. Brácha to je šampion :). Já jsem dělala od malička 10 let závodně aerobik a potom, co jsem si odrovnala kolena a dostala zákaz od doktora, jsem přesedlala k rychlostní kanoistice. Tam je neskutečná parta lidí a hlavně je to sport měřitelný vaším reálným výkonem. Co si odmakáte tak předvedete na jasném start-cíl. Ten holčičí sport mi v tomhle vadil a posouzení výkonu jen na základě určitých sympatií mi moc nesedí. Já radši ty víc klučičí věci :). Kanoistika mne v tomhle směru vycvičila k všestrannosti, jelikož to není jen o posilování, ale také o plavání, běhání, běžkách atd.
Běh a posilování mi zůstalo dodnes, k tomu se jdeme s manželem sem tam projet na vodu, ale mám ráda jakýkoliv sport. Bohužel poslední dva měsíce nebyl čas a ani zdravotní kondice, takže se už těším až zase příští týden vyběhnu. V těhotenství jsem chodila hodně plavat a na těhotenskou jógu a lehčí posilování doma.
Podle fotek, který daváš na blog, to vypadá, že si mateřství užíváš naplno a řídíš se zásadou, že v dnešní době se s dítětem dá dělat vlastně úplně všechno (i když je to pro rodiče třeba trochu náročnější nebo míň pohodlný). Je to tak? Nebo je něco, čeho ses musela vzdát nebo omezit?
Dítě není koule u nohy, která by mě držela doma. S Vivi dělám od začátku úplně všechno a nevidím jakékoliv omezení. Ano, jsou situace, kdy to není tak easy a komfortní jako to bylo bez dítěte, ale všechno se dá přizpůsobit. Stačí jen chtít jako se vším. Chtěla jsem běhat, tak jsem začala běhat s kočárem. Chci jít na kafe do centra, tak vezmu Vivi a jedem. Prostě jako dřív, žádný stres. Ale asi záleží na povaze rodiče.
Žijete střídavě v ČR a Německu. Není to náročný? Cestování, balení, dvě domácnosti, stesk po domově,…? Už musíš byt docela profík, co se balení týče, ne :-)?
Náročná pro mě byla první cesta, která byla ve 3 měsících Vivi. Manžel v Německu sice všechno připravil, ale z Prahy jsem byla zvyklá mít už všechno zajetý a po ruce a tady mi pár dní trvalo, než jsem si to uzpůsobila :). Skoro všechno mám nakoupený dvakrát, jak pro sebe, tak pro Vivi, abychom nemuseli pokaždé táhnout hromadu věcí, který stejně záhadně pokaždý táhnem. Balení pořád nemám ráda a asi nikdy mít nebudu, i když balení už zvládám bravurně :). Tahle změna prostředí mě ale baví. Snažíme se být vždy měsíc v ČR a měsíc v Německu. Pro Vivi je tahle změna taky příjemná, aspoň se doma nenudí a má pořád pro ní nový hračky :). Tady v ČR máme rodiny, kamarády. V Německu máme kamarády, ale zatím jich není tolik s dětmi. Zase tam jsou všichni velmi přátelský, takže nebude problém se s někým seznámit na hřišti :). Pro nás s manželem je Německo takovým relaxem, kdy se užíváme vzájemně jako rodina jen my tři.
A zaregistrovala si mezi českými a německými maminkami nějaký rozdíl? Ať už ve výchově, přístupu k dětem, návratu do práce…
V ČR máme jednu z nejdelších mateřských vůbec. V Německu už po roce mažou zpátky do práce a prckové putují do jeslí nebo k chůvám. Sice mají celý ten rok mateřské podstatně vyšší peníze než my, ale já si neumím představit, že bych dala teď Vivi někomu cizímu a neviděla její pokroky, kterých je teď spoustu. Samozřejmě ne všechny maminky si mohou v tomto směru dovolit ten luxus být dlouho doma a i v ČR musí nebo samy chtějí zpátky do práce.
Co se týká výchovy, přijdou mi německé maminky takové větší „sluníčkářky“. Dětem se snaží vše vysvětlit, i když dětem je to jedno. Hlavně jim nedávat na zadek. Já jsem zas zastánce vysvětli, neposlechneš, dostaneš na zadek. Tak jsme byli vychováni s bráchou i my a myslím, že to ani jednomu neuškodilo. Spíš naopak. Ale asi zase záleží na koho narazíte. Já mám okolo sebe v Německu zastánkyně obou stran a je zajímavé je pozorovat. Stejně asi jako je zajímavé pro ně pozorovat mě s Vivi 🙂
A která země je z tvojí zkušenosti víc baby-friendly?
V Německu najdete v každé restauraci dětskou židličku a aspoň malý dětský koutek. V ČR už se to naštěstí také pomalu stává standardem. Co je samozřejmostí, je i přebalovací koutek, který je například v německém DM celý vybavený /kosmetika pro děti, pleny/, vše je zdarma a můžete to použít. To tady v ČR postrádám. Přebalovací koutky chybí a když už jsou, tak žádný TOP stav. V tuto chvíli je pro mě víc baby friendly Německo.
Na tvém blogu jsem postřehla, že se učíš německy. Domluvíš se tam v pohodě? A už máte s Vivi mezi Němkama taky kamarádky? Nebo se stýkáte s nějakou českou menšinou?
Učení němčiny je pro mě tak trochu noční můra. Já ten jazyk totiž odjakživa vážně nemám ráda a mám k němu určitý odpor :). Naštěstí žijeme v Bonnu, kde žije a je spoustu expatů a cizinců, takže všichni mluví a jsou ochotni mluvit anglicky. Je to určitá výhoda, ale i nevýhoda, jelikož nás to s manželem nenutí mluvit německy. Stejně tak naši známí okolo nás mluví anglicky. Takže čekáme než Vivi půjde do školky, abychom ji pak vůbec rozuměli, až na nás spustí :). Musíme na tom s manželem zapracovat. Bohužel tam není čas pro navštěvování nějakého kurzu. Uvidíme jak to dopadne.
A na závěr – co plánujete na léto? Vyrážíte někam k moři?
Léto odstartujeme oslavou 1.narozenin Vivi, které bude mít ještě s dalšími kamarádkami/sousedkami tento pátek. Poté odjíždíme na měsíc do Německa, odkud budeme vyrážet na menší dovolené. V plánu je i nějaké moře, ale zatím nic určitého. V tomhle jsme s manželem takoví improvizátoři a když se rozhodneme, tak koupíme letenky a za týden letíme. Necháme se překvapit, kam nás do letos zanese:)
Komentáře