Moje druhé těhotenství se pomalu ale jistě blíží k cílové pásce, a tak jsem se rozhodla sepsat, jak jsem ho prožívala v porovnání s tím prvním…

Už zhruba víte, do čeho jdete a co vás čeká

To, že čekáme druhé děťátko jsme zjistili kvůli mým nevolnostem. Myslela jsem si, že mám nějakou střevní a žaludeční virózu, ale pro jistotu jsem si v lékárně kromě černého uhlí koupila i těhotenský test (pro ty, co nečetli článek Jsem těhotná! ZASE?! podotýkám, že Adélce bylo asi 11 měsíců a já byla plně kojící maminka). Už když jsem šla z lékárny domů, měla jsem tušení, že test bude pozitivní, protože mi došlo, že mi tenhle druh nevolností něco připomíná. Ne! Že ho vlastně moc dobře znám! A moje intuice společně s pamětí se nemýlily – test byl pozitivní 🙂 Musím říct, že při vzpomínce na první těhotenství (přestože bylo naprosto bezproblémové a podle toho, co jsem vyslechla od kamarádek vlastně až téměř idylické) mi v počátku dělalo vrásky několik věcí:

• jak zvládnu péči o Adélku v těhotenství. Měla jsem totiž stavy podobající se permanentní kocovině s každodenním zvracením. Vzpomínala jsem na první těhotenství, kdy jsem večer usnula vždycky u televize kolem půl 9. a manžel mě pak neskutečně mrzutou budil, abych si vyčistila zuby (z čehož se mi dělalo blbě od žaludku – došlo to až tak daleko, že jsem jednu dobu používala Perličku) a šla do postele. Ale zvládli jsme to. Manžel mi hodně pomáhal a paradoxně jsem zjistila, že je mi nejlíp, když s Áďou něco podnikám, než když na sebe nechám nevolnosti padnout v celé síle.
• Adélka mě potřebuje a já na ni nebudu mít tolik času, až se druhé mimi narodí. Tuhle vrásku mám na čele pořád, ale čím dál tím víc věřím, že to zmákneme. A v pohodě. Dětičky jsou dost flexibilní a nové situace zvládají často lépe než dospělí. Určitě se ale budu snažit najít si čas čistě pro Adélku, abychom ani ona ani já (to spíš) neměly pocit, že ji zanedbávám. A hlavně, za pár měsíců pro ni z miminka vyroste parťák, se kterým zažije zase jiné věci, které by s mámou nezažila.
• jak mezi děti rozdělím lásku. V hlavě se mi rojily hloupé myšlenky a obavy typu „Adélku tak moc miluju. Co teď vlastně bude?“ Souvisí to asi hodně i s tím rozdělením času. Když jsme si o tomhle mém „trápení“ povídali s manželem, s moudrostí Jaroslava Duška mi naznačil, že lásku k dětem nebude třeba dělit, ale naopak, že se láska u nás doma příchodem dalšího děťátka znásobí. Když se na to kouknu stejnou optikou jen z jiného úhlu, vedle naší rodičovské lásky Adélka získá ještě lásku sourozeneckou 🙂

Doma už jedno dítko máte, takže není čas na odpočinek

Když člověk čeká první dítě, má čas jen na sebe. Samozřejmě, musí chodit do práce a zvládat další povinnosti, ale ty se dají, když je nejhůř, odložit, respektive nějak uzpůsobit, nastavit tak, aby vyhovovaly. Děťátku ale nevysvětlíte, že jste strašně unavená a potřebovala byste si jít hned po snídani dát zase dvacet 🙂 Období únavy mě u druhého těhotenství (vlastně stejně jako u prvního) provázelo naštěstí jen během prvního trimestru, kdy Adélka byla tak skvělá parťačka, že to většinou po obědě zalomila na dvě hodinky a já si mohla oddáchnout spolu s ní 🙂

Tolik se neřešíte

Živě si pamatuju, že když jsme čekali Adélku, bála jsem se „tahat“ málem i 1,5 litrovou PETku. Teď se tomu musím skoro smát, protože dnes sem tam zvedám našeho 14 kilového cvalíka a neřeším to. Věřím, že to příroda zařídila chytře, moje tělo je na zvedání takovéhle zátěže zvyklé a zvládne to. Ono to asi ani jinak brát nejde. Těžko batoleti vysvětlovat, že si ho prostě nemůžete vzít do náruče. A kromě toho, že by to byla složitá domluva, bylo by mi to neskutečně líto i kvůli Adélce, měla bych pocit, že ji odpírám něco, na co má nárok…

Připadáte si zkušeně

Podruhé už prostě víte. Víte, že strávíte spoustu času u gynekologa a na různých vyšetřeních. Taky například víte, že na test na těhotenstkou cukrovku máte přijít nalačno. Takže když vám chce sestřička tuhle informaci připomenout, hujerovsky jí skočíte do řeči, abyste mohla doříct „Joo, já vím, nalačno a snídani s sebou!“ Všechno vím, všechno znám 😀

Zkušeně si podle všeho připadáte nejen vy, ale i vaši dětní kamarádi. Z velké většiny případů si hlavně mužská část neodpustí připomínky na tvar bříška – „No jo, jasnej kluk. Minule jsi bříško měla víc rozlezlý do stran.“ Nutno podotknout, že na tyhle povídačky o pohlaví já moc nejsem a proto se musím držet, abych něco neřekla. Jak jinak než zkušeně 🙂

I když si myslíte, že to nezvládnete, zvládnete!

Jak říkal náš  taneční trenér  „Ženská vydrží víc než kůň“. A ač mě tyhle jeho slova v pubertě dost iritovaly, s postupem času mu musím dát za pravdu. Jsme opravdu obdivuhodné, holky! A kdybychom někdy přeci jen měly pocit, že to nezvládneme, je dobrý si říct, že zvládneme – musíme, nic jinýho nám totiž nezbývá 🙂