Moje druhé těhotenství se pomalu ale jistě blíží k cílové pásce, a tak jsem se rozhodla sepsat, jak jsem ho prožívala v porovnání s tím prvním…
Už zhruba víte, do čeho jdete a co vás čeká
- jak zvládnu péči o Adélku v těhotenství. Měla jsem totiž stavy podobající se permanentní kocovině s každodenním zvracením. Vzpomínala jsem na první těhotenství, kdy jsem večer usnula vždycky u televize kolem půl 9. a manžel mě pak neskutečně mrzutou budil, abych si vyčistila zuby (z čehož se mi dělalo blbě od žaludku – došlo to až tak daleko, že jsem jednu dobu používala Perličku) a šla do postele. Ale zvládli jsme to. Manžel mi hodně pomáhal a paradoxně jsem zjistila, že je mi nejlíp, když s Áďou něco podnikám, než když na sebe nechám nevolnosti padnout v celé síle.
- Adélka mě potřebuje a já na ni nebudu mít tolik času, až se druhé mimi narodí. Tuhle vrásku mám na čele pořád, ale čím dál tím víc věřím, že to zmákneme. A v pohodě. Dětičky jsou dost flexibilní a nové situace zvládají často lépe než dospělí. Určitě se ale budu snažit najít si čas čistě pro Adélku, abychom ani ona ani já (to spíš) neměly pocit, že ji zanedbávám. A hlavně, za pár měsíců pro ni z miminka vyroste parťák, se kterým zažije zase jiné věci, které by s mámou nezažila.
- jak mezi děti rozdělím lásku. V hlavě se mi rojily hloupé myšlenky a obavy typu „Adélku tak moc miluju. Co teď vlastně bude?“ Souvisí to asi hodně i s tím rozdělením času. Když jsme si o tomhle mém „trápení“ povídali s manželem, s moudrostí Jaroslava Duška mi naznačil, že lásku k dětem nebude třeba dělit, ale naopak, že se láska u nás doma příchodem dalšího děťátka znásobí. Když se na to kouknu stejnou optikou jen z jiného úhlu, vedle naší rodičovské lásky Adélka získá ještě lásku sourozeneckou 🙂
Doma už jedno dítko máte, takže není čas na odpočinek
Když člověk čeká první dítě, má čas jen na sebe. Samozřejmě, musí chodit do práce a zvládat další povinnosti, ale ty se dají, když je nejhůř, odložit, respektive nějak uzpůsobit, nastavit tak, aby vyhovovaly. Děťátku ale nevysvětlíte, že jste strašně unavená a potřebovala byste si jít hned po snídani dát zase dvacet 🙂 Období únavy mě u druhého těhotenství (vlastně stejně jako u prvního) provázelo naštěstí jen během prvního trimestru, kdy Adélka byla tak skvělá parťačka, že to většinou po obědě zalomila na dvě hodinky a já si mohla oddáchnout spolu s ní 🙂
Tolik se neřešíte
Živě si pamatuju, že když jsme čekali Adélku, bála jsem se „tahat“ málem i 1,5 litrovou PETku. Teď se tomu musím skoro smát, protože dnes sem tam zvedám našeho 14 kilového cvalíka a neřeším to. Věřím, že to příroda zařídila chytře, moje tělo je na zvedání takovéhle zátěže zvyklé a zvládne to. Ono to asi ani jinak brát nejde. Těžko batoleti vysvětlovat, že si ho prostě nemůžete vzít do náruče. A kromě toho, že by to byla složitá domluva, bylo by mi to neskutečně líto i kvůli Adélce, měla bych pocit, že ji odpírám něco, na co má nárok…
Připadáte si zkušeně
Zkušeně si podle všeho připadáte nejen vy, ale i vaši dětní kamarádi. Z velké většiny případů si hlavně mužská část neodpustí připomínky na tvar bříška – „No jo, jasnej kluk. Minule jsi bříško měla víc rozlezlý do stran.“ Nutno podotknout, že na tyhle povídačky o pohlaví já moc nejsem a proto se musím držet, abych něco neřekla. Jak jinak než zkušeně 🙂
I když si myslíte, že to nezvládnete, zvládnete!
Jak říkal náš taneční trenér „Ženská vydrží víc než kůň“. A ač mě tyhle jeho slova v pubertě dost iritovaly, s postupem času mu musím dát za pravdu. Jsme opravdu obdivuhodné, holky! A kdybychom někdy přeci jen měly pocit, že to nezvládneme, je dobrý si říct, že zvládneme – musíme, nic jinýho nám totiž nezbývá 🙂