Ve většině knížek o rodičovství a výchově se dočtete, že období vzdoru začíná někdy okolo druhého roku a může trvat třeba až do pěti let (to asi nepřežiju 🙂 ). Ačkoliv máme pocit, že se nám prostřednictvím našeho miláčka mstí celý vesmír, je to prostě normální součást vývoje našich dětí, které si začínají uvědomovat svou osobnost a my se prostě musíme obrnit trpělivostí. Dítě s náma nebojuje. Není to soutěž kdo s koho. Prostě to nesmíme brát osobně 🙂 Věřte mi, že tuhle mantru si opakuje každý den několikrát 🙂
U nás začalo období vzdoru o něco dřív…Poprvé jsem si všimla, že se Matěj začíná vztekat, když mu ještě nebyl ani rok a půl. Sice ještě neuměl ani pořádně mluvit, ale i tak to zvládal (a stále zvládá) celkem s přehledem. Občas je pro mě až nepochopitelný, jak se z mýho malýho a roztomilýho miminka může stát během chvilky takový vzteklounek. Pak si ale uvědomím, že jsem sama celkem velkej cholerik a taky se umím pořádně rozčílit (do teď mám v živý paměti, jak jsem poprvé pekla posvícenský koláčky a když mi to nešlo, tak jsem kusem těsta rozbila odpadkový koš 🙂 ). Vždyť já se na něj snad ani nemůžu zlobit, když je po mně! 🙂
Vztekání se je u nás teď skoro na denním pořádku. Někdy je to lepší a někdy horší. Přebalování, krmení, oblékání, dávání do kočárku, čištění zubů…Prostě když se mu zrovna nechce, dá mi to pěkně sežrat. Jenže co s tím, abychom to ve zdraví přežili oba dva? Matěje samozřejmě netrestám, ale občas mi prostě ujedou nervy a křiknu na něj. Pak mě to vždycky hrozně mrzí a jsem z toho samá špatná…
Jak tedy vyzrát na malého vzteklouna? Trochu jsem pátrala v chytrých knížkách i na internetu a našla jsem tyhle tipy:
Vysvětlujte
Pořád si myslím, že je Matěj malý miminko a nerozumí mi. Pak jsem si ale všimla, že mi rozumí moc dobře (jen se mu občas nechce 🙂 ). Snažím se mu tedy vysvětlovat, co se děje, proč to či ono má nebo nemá dělat. Obecně se s ním snažím komunikovat o všem, co se ho týká. Někdy je to fuška se smrtelným klidem vysvětlovat, že se prostě musíme obléct, když jdeme ven, zatímco se Matýsek hystericky válí po podlaze…ale snažím se 🙂 Říkám si, že když přežiju tohle, tak už mě rozčílí fakt málokdo 🙂
Snažte se zůstat v klidu
To je asi nejtěžší. Už se mi několikrát potvrdilo, že když mi rupnou nervy a na Matýska zvýším hlas, nepomáhá to, spíš naopak. Samozřejmě jsem ale jen člověk, takže občas to neustojím. Někdy je lepší prostě odejít stranou a tam to rozdýchat 🙂 Čokoláda místo oběda taky není k zahození 🙂 Obzvláště těžký je to pak na veřejnosti, kde se na vás ostatní koukají jako na naprosto neschopnýho rodiče, který si neumí srovnat dítě. Kašlete na ně…pokud děti mají, tak to dobře znají a pokud je teprve budou mít, tak to poznají! 🙂
Buďte důslední
V zásadních věcech trvejte na svém, u těch méně důležitých můžete občas udělat ústupek.
Buďte tu pro ně
I když máme pocit, že s náma dítě bojuje, není to tak. Potřebuje nás. Někteří psychologové dokonce radí, že máme dítě pevně obejmout, když na něj takový záchvat vzteku přijde.
Možná už jste slyšeli o Nevýchově. Musím říct, že jejich článek na téma „Období vzdoru“ se mi hodně líbil. Mrknout na něj můžete tady https://www.nevychova.cz/blog/obdobi-vzdoru-si-muzete-uzit/.
Jak jste tohle období zvládali vy? Máte nějaké tipy, jak vyzrát na malýho vzteklounka?