Jmenuji se Sylvie a v červenci jsem porodila své první dítě. Jako každá prvorodička jsem v průběhu těhotenství hledala na internetu rady a zkušenosti dalších maminek, abych věděla, co mě čeká. Většina článků, které se týkaly porodů, byla zaměřena na přirozené porody, porody doma s dulou, hypnoporody a já nevím co ještě a bohužel jsem si z nich odnesla jen to, že když chci rodit v nemocnici, pod lékařským dozorem, obklopená kovovými blikajícími přístroji, tak jsem divná. A když k tomu přidám, že jsem vybírala nemocnici podle vzdálenosti od bydliště, protože pro mě bylo největší hrůzou to, že bych nestihla dojet, tak už jsem se za sebe mohla akorát začít stydět. Naštěstí pro mě, nejsem povaha, kterou by hned něco zviklalo a na mém názoru se nic nezměnilo. A jsem ráda!

Rozhodla jsem se podělit o svůj příběh, abych ukázala, že porody v porodnici nejsou ostudou a nabídla budoucím maminkám i pohled z „druhé strany barikády“. Stejně jako pro mě bylo čtení článků o domácích porodech noční můrou, bude můj příběh noční můrou pro jejich zastánkyně, protože nic nebylo, tak jak jsem si představovala.

Ráno v den porodu jsem se vzbudila a tak nějak jsem tušila, že je něco jinak, ale zatím jsem tomu nepřikládala větší váhu. Během dne jsem si uvědomila, že kromě standardní bolesti zad způsobených 16 kg, které jsem přibrala, mě v mezičasech bolí v kříži ještě víc a jinak, a tak jsem ve tři odpoledne zavelela a jeli jsme do porodnice. Byla jsem přesvědčená, že mě jako hysterku pošlou domů, že mám ještě dost času, o to větší překvapení bylo, když mi paní doktorka oznámila, že jsem otevřená na 4,5 a hlavička už je tak nízko, že není schopná správně na ultrazvuku odhadnout velikost miminka, a tak jsem místo cesty domů vyfasovala noční košili a šla na přípravnu. Zde přišlo další překvapení, porodní asistentka mi oznámila, že mají úplně plné oddělení šestinedělí, a tudíž po porodu budu muset na normální oddělení a miminko na novorozenecké. Pochopitelně jsem nebyla nadšená, ale asi těžko jsem se mohla začít vztekat a chtít jít jinam, když porod už probíhal. Poslední překvapení přišlo v podobě informace, že jsou rovněž plné porodní boxy a budu muset rodit na přípravně. To mi však nevadilo, byla to hezká místnost se sprchou, záchodem, mohla jsem tam chodit, sedět, ležet a byl tam i míč, ale ten jsem nepoužila. Následující 3 hodiny jsem si povídala s partnerem a průběžně byla kontrolována paní asistentkou a paní doktorkou. Vzhledem k tomu, že porod postupoval dobře, bylo rozhodnuto, že mi píchnou plodovou vodu, aby to šlo ještě rychleji.

Když přišel čas tlačit, poslala jsem partnera na chodbu – on být u porodu nechtěl a já o to taky nestála – a šlo se na to. Střídavě jsem byla v poloze na boku a na zádech, ale vzhledem ke kontrakcím do zad to bylo úplně jedno, protože mi nebyla pohodlná žádná poloha. Po celou dobu jsem dostávala kyslík, aby ho miminko mělo dost a jelikož kontrakce nebyly dost dlouhé, píchli mi i oxytocin, aby mi to šlo líp. Pak v jednu chvíli paní doktorka rozhodla, že miminko se prostě už musí narodit, a já si ještě naivně říkala, že je to proto, že potřebují tu místnost pro další rodičku. J Že tomu tak není, mi došlo, když doktorka nechala zavolat docenta a oznámila mi, že miminku se horší odezvy a prostě musí ven. Provedla mi nástřih a přestala se semnou „mazlit“ – že to bolí prostě musím vydržet! A tak jsem zabrala a porodila naší holčičku. Protože se ale nalokala plodové vody, paní doktorka jí okamžitě musela odnést – v tu chvíli jsem se nebála o ní (byla v péči lékařů), ale o svého partnera, kterému jsem vykládala, jak po porodu dostanu malou na prsa a místo toho s ní okamžitě někam běželi a on sedí na chodbě a neví, proč. Asi po 5 minutách mi přišla porodní asistentka říct, že moje holčička je

naprosto v pořádku, má 3330g a 50 cm a tatínek je u ní. V tu chvíli jsem byla naprosto spokojená a klidná.

Poprvé jsem si mohla Alenku pochovat asi až po 30 minutách, první pokus o krmení proběhl až druhý den dopoledne a trvale spolu jsme byly až od odpoledne. Ale žádné negativní důsledky to na žádnou z nás nemělo – já vím, že jsem udělala vše, co jsem mohla a prvních pár hodin, kdy jsem jí neměla u sebe, o ni bylo postaráno, a já jí to pak vynahradila v dalších dnech, kdy jsem jí chovala, co nejvíc to šlo.

A jakou zkušenost mi porod v nemocnici přinesl? I když vše probíhalo dobře, tak nakonec šlo o minuty! Ale co je důležité – já sama to nepoznala!!! Necítila jsem, že by bylo něco špatně, a proto jsem ráda, že jsem byla v porodnici, obklopená profesionály, kteří věděli, co mají dělat a nakonec vše dobře dopadlo. Nebylo to ideální, ale i tak příště budu rodit v porodnici.

Ruku na srdce, milé maminky, vážně pro své dítě nejste ochotny vydržet pár hodit nepohodlí?