Už delší dobu přemýšlím, jestli se s vámi podělím o to, co se nám přihodilo v létě na dovče. Nakonec jsem si řekla, že jo. Já si od té doby fakt hodně vážím našeho zdravotnictví. Proto tenhle článek taky píšu. Občas je fajn si uvědomit, co máme a že to není samozřejmé 🙂

Krátce po Matějových prvních narozkám jsme vyrazili autem do Chorvatska. Jeli jsme spolu s Léňou, jejím mužem a Adélkou a ještě dalšími kamarády a jejich dětmi. Říkali jsme si, že Chorvatsko bude fajn místo, kam vyrazit i s takhle malými dětmi. Musím říct, že na tuhle dovču jsem se těšila fakt dlouho…

Dovča byla moc fajn. Počasí sice nebylo úplně top a moře nebylo jak kafe, ale s malými dětmi je to možná i lepší. Chodili jsme na výlety, na dobré obídky a večeře a vůbec jsme si to celkem užívali :-). Jenže poslední den se nám stala taková nemilá věc. Matěj onemocněl. Vlastně byl nemocný úplně poprvý, když nepočítám zvýšenou teplotu po očkování a rýmu. Byli jsme zrovna venku na obědě, když Matýsek usnul a najednou se probudil a hrozně se třásl. Vypadalo to jako epileptický záchavat. Musím říct, že horší chvíle jsem v životě nezažila… Naštěstí můj muž a Lenčin Zdeněk reagovali docela duchapřítomně. Zmohla jsem se jen na to, že jsem číšníkům řekla, ať zavolají záchranku. Ta přijela celkem rychle. Matýsek se krátce po jejich příjezdu probral, ale to už nás vezli do nemocnice ve Splitu, kde si nás chtěli samozřejmě pár dnů nechat. Pak pro mě nastal šok, který trval celé čtyři dny a díky kterýmu na tuhle dovču fakt jen tak nezapomenu.

Po příjmu nás s Matějem odvedli do pokoje, který měl cca. 20 metrů čtvrečních a kde bylo celkem 6 dětských postýlek (od druhého dne byly všechny plné). Trvalo několik hodin, než mi pro Matýska dali deku, takže jsem ho musela přikrýt svým svetrem. Měl zimnici a hrozně se klepal. Vlastně si nás vůbec nikdo hrozně dlouho nevšímal. Naprosto nejhorší ale bylo to, že vůbec nikdo neřešil, jestli jsou na pokoji infekční děti nebo ne. Takže hned vedle Matěje s teplotami ležel zdravý chlapeček, kterému bylo asi 5 dnů a který tam s maminkou čekal na nějaké vyšetření. Jeho maminka byla pár dnů po porodu, pochopila jsem, že docela náročeném, a celé dny seděla vedle jeho postýlky na tvrdé dřevěné židli . Bylo mi jí líto, ale co jsem mohla dělat. Na pokoji nebyl ani stolek, na který bych si mohla položit třeba láhev s pitím a na zemi nic ležet nemohlo. To sestřičky hned nadávaly.

V noci maminky s dětmi na pokoji být samozřejmě nemohly. Ty, které nekojily, neměly ani nárok na lůžko v jiném pokoji, prostě musely z nemocnice pryč. Pro mě udělali výjimku, že jsem cizinka, a ubytovali mě v celkem dost vzdáleném pokoji. Když mi řekli, že s Matějem můžu být na pokoji cca do půlnoci a pak musím pryč, prostě jsme si vydupala, že s ním zůstanu a budu ho hlídat. Vždyť mu byl teprve rok, byl nemocný a naprosto vyděšený… Dobře jsem udělala. V noci měl další záchvat a jsem si jistá, že pokud bych vedle něj neseděla, nikdo by si toho ani nevšiml, neměřili mu totiž ani tep. Sestřičky seděly na druhém konci chodby, v pokoji se zhaslo a chodily tam jen v případě, že nějaké miminko plakalo. To pak několikadennímu miminku vrazily sladkej čaj ve flašce a bylo…

Další naprosto nepochopitelnou věcí pro mě bylo i to, že nebyly žádný vizity a doktora člověk nepotkal, jak byl den dlouhej. Vůbec nikdo nám neřekl, co Matějovi je, jaké vyštření ho čekají atd. Bylo to fakt nepříjemný.  Když jsme byli v nemocnici tady, tak za mnou i uprostřed noci přišel doktor, aby se mnou všechno probral. Anglicky tam samozřejmě skoro nikdo neuměl, takže s náma pořádně nikdo nemluvil, neinformoval nás o tom, co se děje a co se bude dít…

Další pecka byl pokoj pro maminky a  hlavně sociální zařízení. Těžko uvěřit, že to bylo v nemocnici. Vypadlo to spíš jako v dost špatným kempu (kdo mě zná, ví, že nejsem žádná fajnovka a na luxus si nepotrpím, ale tohle bylo fakt moc). Ve sprše tekla jen studená voda a všechno bylo úplně plesnivý, umývadlo ucpaný a záchod bez prkýnka. Když jsem si představila, jak se v něčem takovým koupu pár dnů po porodu…no fuj. Na pokoj jsem si chodila dávat malý šlofíky hlavně přes den, když Matýska hlídal můj muž. Jinak jsem byla pořád s ním. I pokoj byl plesnivý.

Po čtyřech dnech pro nás z ČR naštěstí přijela sanitka s moc hodnou paní doktorkou. Když jsem je viděla, byla jem štěstím bez sebe!! Ostatní maminky vůbec nedokázali pochopit, že pro nás až z Čech poslali sanitku, aby nás odvezla domů (stejně tak si myslely, že kecám, když jsem jim říkala, že u nás jsou v nemocnici každý den vizity, maminky mohou být s takhle malými dětmi na pokoji, lékaři s vámi vše konzultují atd.). Sanitka nás odvezla do Vinohradské nemocnice, odkud nás hned pustili domů. Byla jsem tak hrozně šťastná, že jsme už zpátky, že spím ve svojí posteli a můžu si dát vanu…

Matýsek byl po čtyřech dnech už v pohodě. Nakonec se ukázalo, že chytl nějakou virózu a z horeček měl febrilní křeče. Není to nic závažného, ale pokud nevíte, o co jde, dokáže vás to fakt hodně, hodně vyděsit.

Tenhle dovolenkový zážitek byl fakt pecka. Když jsme se vrátili domů, tak jsem si říkala, že bych potřebovala další dovču. Nicméně jsem si uvědomila, že naše zdravotnictví je opravdu na dobrý úrovni a každý, kdo remcá a nadává na něj, by měl zažít a vidět to, co já. Nemocnice ve Splitu je prý druhá nejlepší v zemi. Nechci si ani představovat, jak to musí vypadat v těch ostatních…No, letos vyrazíme raději na Šumavu 🙂