Můj porod aneb Jak je důležité mít spojence

O svém těhotenství jsem se dozvěděla den před plánovanou návštěvou své gynekoložky. Byla jsem s ní domluvená, že se pokusíme nějak postupně srovnat fungování mého organismu. Zírala jsem na ty dvě čárky na těhotenském testu a jen si opakovala: „Ty bláho, ono to FAKT ukazuje dvě čárky!“ Druhý den mi vše potvrdila i doktorka, ale předem mě upozornila, že pokud bychom se měly orientovat podle menstruace, plod není v pořádku a je asi o 2 týdny menší. Tak jsem čekala dva týdny s otazníkem v podvědomí, a o možném plodu mluvila jako o „Špendlíkovi“. (Byl velikosti špendlíkové hlavičky) Po dvou týdnech nastal nejkrásnější okamžik v mém životě, kdy jsem nejen viděla zmítající se plod, ale hlavně slyšela to krásné, jasné a bojovné bití srdce. Pak jsem konečně začala řešit všechny věci okolo, zejména výběr porodnice. Z toho jsem byla vážně zoufalá a nakonec jsem se rozhodla nerodit v Praze, ale v Jilemnici. Je to kousek od všech prarodičů a vím, od koho jsem pochvalu a kritiku dostala.

Mé vyprávění porodu bych ráda začala na pravidelné kontrole v porodnici. Díky svým rozházeným termínům jsem byla už tři dny po termínu podle menstruace a asi osm dní před termínem podle ultrazvuku. Pan doktor mi zrovna dělal ultrazvuk a kulil oči na monitor a zuřivě cvakal, díval se na mě a zase zpět na monitor. Po chvíli jsem to nevydržela a přímo se ho zeptala, jestli je něco v nepořádku. Pan doktor mi přiznal, že ho děsí odhad velikosti miminka. Měl mít v tu dobu už 3600 gramů a s mojí drobnou postavou by to mohl být problém. Ve vtipu jsem prohodila: „Tak mám místo jedné procházky zařadit dvě?“ Usmál se, že to můžu zkusit, a tak jsem vyrazila!

Druhý den ráno okolo půl osmé mne vyhnaly z postele kontrakce – do zad. Rozčilovala jsem se, že už nemůžu ani bezbolestně ležet v posteli. Povolovalo se to a zase vracelo, pořád dokola, a já konečně začala sledovat pravidelnost. Psala jsem manželovi, že mi není nějak dobře a mám bolesti. Chtěl vyrazit, aby dorazil včas, přesvědčila jsem ho, ať ještě nejezdí, že se mi nepodařilo vysledovat žádnou pravidelnost. Pořád jsem dál sledovala, bolesti přicházely po půl hodině a pak zase až po 40 minutách a tak jsem vyrazila na oběd! Zvládla jsem celý velký řízek s kaší a dojedla i zbytek po sestře. Po cestě zpátky jsem i jí přiznala, že mám bolesti a že už ASI budu rodit. Okolo půl druhé jsem konečně vysledovala pravidelnost po 20 minutách a volala manželovi, ať vyrazí. „Už jsem na cestě, v práci jsem to nevydržel, stejně jsem se nedokázal soustředit.“ Já dobalila tašku a čekala na něj. Mezitím u mě drželi dozor sourozenci nebo rodiče, kdybych potřebovala do nemocnice dřív, než přijede.

Nikdy jsem ho neviděla tak nervózního. On je ta oáza klidu v našem vztahu, ale v tu chvíli to bylo obráceně. Málem vyskočil z kůže, když jsme po cestě chvilku jeli za traktorem. Já ho uklidňovala, že je čas a mám kontrakce jen po pěti minutách. A v půl šesté jsme dorazili na příjem na porodní sál. Sepisovala jsem se sestřičkou papíry a za (v tu chvíli) silné kontrakce se dozvěděla, že budu mít štěstí, když to bude ještě dnes. To mě úplně nenadchlo, přiznám se. V šest se porodní asistentky vyměnily a k nám přišla paní Jana, na kterou budu pět ódy asi do konce života. Od kontrakcí do zad mi pomohla horkou vanou a vždycky se zjevila, když jsem se chtěla na něco zeptat nebo jsem něco potřebovala. Mezitím se mi zkrátil interval mezi kontrakcemi na dvě a půl minuty. Těsně před desátou večer jsem vylezla z vany, že je potřeba udělat kontrolu, jak vše postupuje. Zejména proto, že jsem už měla potřebu tlačit. Nález krásně postoupil, byla jsem otevřená na osm centimetrů a měla zvolit, zda „píchnout“ vodu nebo počkat. Dohodly jsme se, že počkáme a uděláme monitor. Mohla jsem si zvolit polohu, ale nevycházel tak ukázkově jako předtím. Miminku se tam něco nelíbí a bylo by asi lepší zkontrolovat, že voda není zakalená. Souhlasila jsem a v tu chvíli to všechno nabralo rychlý spád.

Nezvládala jsem netlačit, vždycky v té nejintenzivnější části jsem trochu přitlačila a pak nadávala nejdřív do prázdna, pak sobě. Paní Jana mne ale pořád chválila, že se snažím, že opravdu jen trochu přitlačím ve vrcholu té kontrakce. Nabídla mi, že zkusí miminku manuálně pomoct z druhé strany. I na to jsem přistoupila a hrozně mi to pomohlo, pak jsem dostala nějaký lék na urychlení otevíraní porodních cest a po chvíli ještě oxytocin. Pořád jsem se snažila netlačit a vnitřně se na sebe zlobila, že to nezvládám. Manžel i paní Jana mne pořád a pořád utvrzovali, že si vedu moc dobře. Pak jsem konečně mohla začít tlačit a byla to velká úleva na jednu stranu a složitý úkol na druhou. Nedařilo se mi zatlačit dostatečně silně a povolovala jsem vzduch z plic. Během asi šesté kontrakce jsem zatlačila a chtěla to vzdát, porodní asistentka mě nabádala ať ještě využiju tu kontrakci a zatlačím. Nechtělo se mi, co je mi po cizí ženský, jen si odpočinu a zkusím to znovu. Manžel to po ní zopakoval a tak jsem to zkusila, kvůli němu. A hlava byla venku a hned vyklouzl i zbytek tělíčka (22:53). Jenže bylo ticho.

V ten okamžik mě zase zachránil manžel, protože na mojí větu „Ale on nebrečí.“ mi odpověděl: „Ale hejbe se!“ Ten náš lump měl na dvakrát obmotanou pupeční šňůru okolo krku. V tu chvíli si ho vzala do parády doktorka (kterou přivolali) i sestřička z dětského a u mne se to začalo dál komplikovat. Placenta nevyšla vcelku tak jak měla, ale začala se trhat a já tím pádem hodně krvácet. Přišlo rozhodnutí, že musím okamžitě na sál a musí se to vyřešit v celkové narkóze. Už se vše chystalo a mě měli odvézt, když zasáhla paní Jana a říká „Necháme je aspoň chvilku pomazlit.“ A tak jsem ho měla na hrudníku aspoň chviličku než mě odvezli. Pak si pamatuju jen nezodpovědný dotaz z operačního sálu. Po probuzení na mě čekal manžel se synem v náručí. Měl ho celou dobu u sebe. Zpětně mi opakuje, že on tam nebyl k ničemu. Jenže já vím, že to dobře dopadlo i díky němu. (Jo a co se týká váhy? – 3220 gramů, takže odhad byl dost mimo 😊 )

Komentáře