Když máte doma (ne)jedlíka…

Jak já vždycky záviděla kamarádkám, co měly a mají doma děti, které s chutí spořádají všechno, co před ně položí…Kdo mě sleduje na Instagramu, tak ví, že jídlo je moje velká vášeň a čas strávený v kuchyni si vyloženě užívám 🙂 Ráda vařím, peču a jím a když mým strávníkům chutná, tak je to pro mě největší odměna. Bohužel doma je to s jídlem spíš boj…a kdo to zažil, tak ví, jak nepříjemné to je. Kolikrát jsem od kamarádek, co tohle neznají, slyšela, „tak ho nech, však on hlady neumře“…jasně, hlady asi neumře, ale když vám dítě několik měsíců nepozře zeleninu, maso, omáčky… tak už vás fakt jímá zoufalství.

U Matěje jsme začínali s příkrmy v 6 měsíci. V té době jsem taky přestávala (po několika měsíčních peripetiích) kojit a chtěla jsem, abychom UM začali co nejdřív nahrazovat pestrou stravou. Docela mě tehdy zaujala metoda BLW, ale nakonec mi přišla vhodnější u dětí, co jsou kojené a nevadí u nich, že si s jídlem spíš hrají a prozkoumávají. Jenže já u Matěje potřebovala, aby skutečně jedl…Samozřejmě je to můj názor a teď zpětně na téhle metodě vidím i některé hodně zajímavé aspekty. Nicméně Matěj se po pár týdnech rozjedl opravdu pěkně, zvládal jíst i větší kousky a docela mu chutnalo. Do teď si pamatuju, jak vždycky když dojedl bílý jogurt, začal hrozně brečet, že už není 🙂 Přiznám se, že jsem opravdu hodně řešila, co jí. Snažila jsem se kupovat hodně potravin v BIO kvalitě (když manžel jednou zjistil, za kolik jsem v prosinci koupila BIO květák, tak to vypadalo, že mě odřízne od společných peněz 🙂 ). Sladké Matěj poprvé ochutnal někdy kolem roku a půl, a to ještě navíc ani ne bílý cukr. Zmrzlinu měl poprvé pár měsíců před 2 narozeninami a nikdy nezapomenu na jeho reakci, když ve 2 a čtvrt letech poprvé snědl kus čokolády 🙂 Možná to zní krutě, ale věřte mi, že jsou mu dopřávala spoustu zajímavých chutí a jídel. Měl rád opravdu všechno…zeleninu, ovoce, maso, mléčné výrobky, kaše… s chutí snědl třeba i chřest 🙂 Do teď Matěj sladké téměř nevyžaduje…jasně má rád zmrzlinu, kterou mu občas koupím, čokoláda je pro něho velký svátek, ale když doma něco upeču, tak si málokdy dá…to už má radši třeba šunkovo-rajčatové šneky 🙂

Pak se ale něco zlomilo a z Matěje se postupně stal hrozný vybíravec a konzerva…Postupně přestal jíst skoro všechnu zeleninu, z ovoce jedl jen jablka a banány. Nechtěl jogurty, omáčky, maso, kaše… Myslím, že nejhorší to bylo mezi druhým a třetím rokem, možná to trvalo i déle. Věřte mi, že chystat jídlo pro takové dítě bylo fakt náročné. Úplně mi to bralo radost z vaření a většinu jídel jsem před něj pokládala s tím, že se jich stejně nedotkne. Ze zeleniny jedl jen okurku, občas jsem do něj dostala pár lžic polévky (většinou výměnou za to, že si k tomu bude smět dát kousek rohlíku…já vím, vydírat tahle dítě je hrozné, ale co jsem měla dělat…). Někdy se mi podařilo propašovat zeleninu do jídel, která bych ochoten sníst (pár takových receptů najdete na blogu). Z ovoce jedl jen jablka a banány, občas kousek hrušky. Když ale dostal přesnídávku, tak ji většinou snědl. Nechtěl žádné omáčky, protože v nich něco plavalo a byly v ní „kousky“, nechtěl maso,…

S Terezkou jsme začínali s příkrmy taky okolo 6 měsíce, ale protože byla a pořád je kojená, tak jsem vůbec netlačila na pilu a dlouhou dobu jsem ji nechávala jen ochutnávat. Myslím, že se trochu rozjedla někdy okolo 8-9 měsíce. S Terkou je to tak, že má období, kdy jí jak vrabec a já si říkám, z čeho je vůbec živá…pak má zase dny, kdy jí hezky a celý den jen courá do kuchyně a loudí 🙂 Minulý týden ji lezly zuby a bylo to zase utrpení…na druhou stranu jsem ráda, že kojím, protože v podobných momentech si říkám, že má alespoň to mlíko…Jinak co se týče přísnosti ohledně sladkého atd., tak jsem u Terky samozřejmě o dost měkčí než u Matěje. Rozhodně ji necpu sladkým od rána do večera, ale občas ji dám třeba kousek koláče, co upeču…Stejně je ale hodně drobná a žádné váhové rekordy se u nás nekonají…

Jak vyzrát na nejedlíka?

Nutno říct, že každý dítě je naprostý originál. To, co platí na jednoho, nemusí vůbec zafungovat u druhého…A asi i tady platí jedno velké maminkovské klišé…“je to jen takové období“ 🙂 Já si vždycky představuju, jak v pubertě přijde ze školy a vyluxuje ledničku 🙂 Navíc i naše lékařka mi potvrdila, že mentálně zdravé dítě se k smrti nevyhladoví…ale jak jsem psala už na začátku, i když jsem si tohle všechno uvědomovala, někdy jsem propadala zoufalství…

A co u nás trochu zafungovalo?

1. Nabízet, ale nenutit…

Manžel se vždycky směje mé urputné vytrvalosti…ale už párkrát se mi povedlo Matěje přesvědčit, aby něco ochutnal a pak mu to samozřejmě zachutnalo 🙂 Když nechce, dám z talíře pryč… Navíc nikdy nevíte, proč dítě jídlo zrovna odmítá. Třeba se zrovna necítí dobře, něco na něj leze, je unavené…Moje děti často špatně jedí i po nemoci, když se dávají do kupy.

2. Zapojit dítě do přípravy jídla

Tohle se u nás hodně osvědčilo 🙂 Mě samotnou vaření moc baví a když zrovna vařit musím a nemám na Matěje čas, tak proč ho do přípravy nezapojit.  Někdy je to teda o nervy a po vaření musím hodinu uklízet celou kuchyň, ale co…Nakonec ho to začalo moc bavit a teď se mnou vaří celkem často a když jsme to spolu uvařili, tak to spolu taky sníme, že? 🙂

3. Hlad je nejlepší kuchař

Tesat do kamene! Je to tak…já jsem taková máma svačinářka a dětem pořád připravuju malé svačiny, ale nakonec se ukázalo, že je to chyba…dítě by ke stolu mělo usedat alespoň trochu hladové. Samozřejmě tím neříkám, že dětem nedám najíst, ale tak 2, 5 hodiny před obědem nebo večeří už se jim snažím nic nedávat. Loni v létě jsme byli na výletě, k obědu jsme měli jen něco malého, na svačinu jsem jaksi zapomněla a večer Matěj spořádal k večeři asi čtvrt kila rajčat, kterých se předtím asi rok nedotkl 🙂

4. Společné stolování

Jo, to se lehce řekne, ale realizace je horší…manžel se někdy zasekne v práci, Terka někdy řve a tak ji musím jít uložit…Snažíme se spolu přes týden alespoň večeřet, ale ne vždy se to povede…Přiznám se, že mě to moc mrzí a stále se na tom snažím makat, abychom se večer všichni sešli u stolu a vklidu povečeřili (i kdyby to měl být chleba s máslem 🙂 ).

5. Motivace

Někdy se snažíme Matěje motivovat, že když bude hezky jíst, tak bude velký, silný, zdravý…a nebudu si tu hrát na dokonalou matku. Ano, párkrát jsem z čirého zoufalství použila motivaci ve formě malého dezertu…ale vím, že tudy cesta nevede a snažím se to dělat naprosto výjimečně…

 

 

Komentáře