„Neuznávám porody doma, přestože jsem měla naprosto bezproblémové těhotenství. Kdybych byla alternativní matkou rodící v domácím prostředí, hrozilo by, že bych během převozu do nemocnice mohla vykrvácet.“

Termín plánovaného porodu byl určen na 4. 2. 2016. Jakožto prvorodička jsem byla v podstatě smířená s tím, že je velká pravděpodobnost, že to bude o něco později, ale nikdy by mne nenapadlo, že budu přenášet skoro 2 týdny. Přeci jen nosit celkově nabraných 18 kg, byť o pár týdnů navíc, byla pěkná fuška 🙂 Na předposlední kontrole v porodnici U Apolináře ve středu 10.2.2016 se mnou již naplánovali nástup do porodnice na případné vyvolání na pondělí 15.2.2016. Na poslední kontrole v pátek 12.2.2016 jsem byla ubezpečena, že na čípku žádné změny neprobíhají, že se zkrátka porod ještě nechystá, byť jsem již poslední noci cítila křeče v břiše, ale vždy se mi ty „falešné“ poslíčky podařilo zaspat. Nezbývalo nic než doufat, že se porod spustí přirozeně během víkendu, kdy jsme si s manželem dávali každý večer červené víno a dokonce jsem se přemluvila i k mé neoblíbené činnosti, a to nakládat se do vany s horkou vodou. Žádné z těchto „babských“ rad bohužel nepomohly a tak jsem si v pondělí dne 15.2.2016 dobalila poslední nezbytné věci do porodnice a na 8h ráno mě manžel odvezl k Apolináři.

Na porodním oddělení č. 2 jsem byla po vstupním vyšetření opět ujištěna, že není žádný náznak blížícího se porodu, načež mně byla zavedena tableta prostaglandinu k vyvolání děložní činnosti. Na přijímacím pokoji jsme se s čekajícími maminkami rychle skamarádily a i přes všechno napětí z dalšího očekávání zde panovala velmi veselá atmosféra, kterou podporoval i velmi příjemný a ochotný personál. V úterý dne 16.2.2016 ráno mně byla zavedena čtvrtka tabletky již do mírně otevírajícího se děložního hrdla, ale zatím nic nenasvědčovalo, že bych měla v tento den porodit. Během úterního večera mně bylo naznačeno, že pokud by vyvolání nezabralo, nejpozději ve čtvrtek by se naplánoval císařský řez, protože to bych byla již 41. týden těhotenství plus 6 dní, což je nejzazší termín, do kdy musí dítě ven, aby se nic neriskovalo, jelikož pak se již kazí plodová voda.

Ten večer nás sestra upozorňovala, abychom šly raději dříve spát, abychom nabraly síly na případný blížící se porod. Nemohla jsem však usnout dříve než před půlnocí. Ve čtvrt na 3 ráno mne probudila šílená křeč do podbřišku, jakoby se mně tam zabodlo tisíce nožů. A je to tady, pomyslím si. Jednalo se o mou první kontrakci. Načež se spustily další a další zhruba po intervalu 10-13 min a bylo nutné začít jednotlivé kontrakce prodýchávat. Vstala jsem a šla na záchod, na chodbě jsme se potkaly se sloužící sestrou, která se mne ptala, zda je vše v pořádku. Řekla jsem jí, že mně začaly kontrakce a ještě jsme spolu vtipkovaly 🙂 Řekla mně, ať se snažím co nejvíce odpočívat mezi jednotlivými kontrakcemi. Kolem 6 hodiny ranní mé kontrakce již byly dobře viditelné i na natočeném monitoru. Po 8 hodině jsme již jednotlivě chodily ke sloužící doktorce, která se mnou též vtipkovala a řekla, že se jí to moc líbí a „mamko, dnes budete rodit“:-) a že už mám otevřené děložní hrdlo na dva prsty a že ty kontrakce ještě podpoříme další čtvrtkou tabletky. Byla středa 17.2.2016 a změnilo se počasí, začalo sněžit a U Apolináře měli opravdu napilno, že už i uvažovali, že začnou rodit na chodbách, maminky rodily jedna za druhou 🙂

Po téměř probdělé noci mně pěkně vyhládlo a naštěstí se mně podařilo před tak velkým výkonem vyžebrat snídani. Jednotlivé kontrakce začaly být po další hodině více pravidelnější a já jsem myslela, že se zblázním bolestí. Zkoušela jsem zaujímat různé polohy na míči a nejvíce se osvědčila jógová pozice kočky:-) Kolem půl 10 jsem šla znovu na kontrolu a byla jsem již otevřená na 2 cm a k tomu, abych mohla jít na přípravu, jsem potřebovala 4 cm. Po 11 hodině jsem pak byla poslána na přípravu, již jsem byla otevřená na potřebné 4 cm. Volala jsem hned manželovi, že už je to tady a aby co nejdříve dorazil za mnou. Ujala se mne porodní asistentka Lucka a provedla klystýr. Je to velmi nepříjemný proces, ale hrozně s mi po něm ulevilo, i když velké bolesti ze stále častěji probíhajících kontrakcí neustávaly. Po sprše si pro mne Lucka přišla a odvedla mě na porodní sál do malé místnůstky s mým porodním lůžkem. Přivolala poté doktory z anesteziologie, aby mně zavedli epidural, protože bez toho bych to bolestí nezvládla. Poté za mnou pustili manžela, což bylo kolem  12:30 h odpoledne. Epidural mě trošku zklidnil, že jsem si mohla i odpočinout. Po dalších dvou hodinách jsem byla otevřená stále na 4 cm, vůbec jsem se neotevírala. Porodní asistentka mně manuálně praskla plodovou vodu. Epidural mně pak ještě dvakrát přifukovali a v mezičase přidávali oxytocin na udržování kontrakcí. Chodila jsem do koupelny cvičit si na balóně a prodýchávat kontrakce, abych podpořila proces otevírání. Po dalších dvou hodinách jsem byla otevřená stále na 4 cm, porodní asistentka mně manuálně pomohla otevřít se na 6 cm. Dále jsem chodila pohupovat se na míč. Manžel byl mou velkou oporou, nedokázala bych si to bez jeho přítomnosti představit při tak náročném porodu. Potřebovala jsem být otevřená na 10 cm, aby mohla skončit první doba porodní a začít druhá doba porodní, neboli samotné tlačení. Porodní asistentce končila v 19h služba a správně by jí měla vystřídat nová porodní asistentka. Ona však chtěla porod dokončit, nechtěla nás v tom nechat a těšila se, až uvidí Emičku naživo. Tímto gestem jen potvrdila své obrovské nadšení pro tuto práci, byli jsme velmi mile potěšeni.

Někdy před 20 h jsem byla již tak vyčerpaná, že jsem vše chtěla vzdát a prosila jsem doktorku o provedení císařského řezu. Ona i porodní asistentka mě začaly přesvědčovat, že by to v mém případě byla obrovská škoda, že to nesu opravdu statečně a že vzhledem k tomu, že jsem trénovala s balónkem Aniball (nafukovací balónek s pumpičkou, sloužící k nácviku průchodu hlavičky při porodu od 36 tt, k nácviku zapojování správných svalů v rámci tlačící fáze, čímž dochází k zjednodušení jejího průběhu a usnadnění celkové rekonvalescence po porodu, atd.), že by byla škoda připravit se o přirozený porod. Zkontrolovaly stav a zhodnotily, že už by bylo možné zkusit tlačit vždy s příchozí kontrakcí. V průběhu této druhé fáze porodu jsem již dýchala s pomocí kyslíkové masky a naštěstí jsem díky balónku nezaváhala ani na minutu a zapojovala při tlačení ty správné svaly, takže samotná tlačící fáze byla velmi rychlá. Trvala maximálně 25 minut. Jelikož měla Emička poměrně velkou hlavičku, nevyhnula jsem se mírnému nástřihu. Jen pro představu, s Aniballem jsem měla natrénováno 28,5 cm a obvod hlavičky Emičky byl 36,5 cm.

Emička se narodila přesně ve 20:26 a byl to neuvěřitelný pocit štěstí, plakali jsme oba s manželem radostí. Manžel samozřejmě nemohl chybět u vážení a měření, kde pořizoval první fotografie. Apgar skóre (hodnocení  zdravotního stavu novorozence po porodu) měla Emička po první minutě a půl 9 z 10 možných bodů, jelikož byla zadní plodová voda již mírně zkažená. Po 10 minutách po porodu bylo již plných 10 bodů. Poté mně Emičku přinesli přiložit k prsu, hezky se jemně přicucla k pravému prsu, což byl silný emotivní moment.

Emičku pak odnesli na oddělení šestinedělí a manžela odvolali na chodbu, protože při třetí době porodní nastaly komplikace, placenta se nechtěla sama odloučit a museli být přivoláni doktoři z anesteziologie, aby mně do katetru po zavedeném epiduralu dodali omamující látku, abych necítila bolest při speciálním zákroku za účelem mechanického odloučení placenty, přičemž jsem jen v rámci této fáze ztratila více než půl litru krve. S následným šitím tento proces trval dalších cca 45 minut. Doktorka mně řekla, že jsem vše velmi dobře zvládla a že můj porod hodnotí jako komplikovaný. Manžel se se mnou pak přišel rozloučit a následovala 4. doba porodní, a to relaxace na lůžku po dobu 2 hodin na porodním sále. Po skončení této fáze jsem dostala večeři a protože jsem nebyla schopná postavit se na vlastní nohy díky obrovskému vyčerpání, odvezl mě zdravotní bratr na vozíku na pokoj, což bylo již ve čtvrtek 18.2.2016 v 1:15h.

Emičku mně pak přivezli ukázat  kolem 8 hodiny ranní a pak jí ještě odvezli, abych měla prostor postavit se na nohy a dát se trošku dohromady. Od půl 11 jsme již byly spolu na pokoji a já se o ni už byla schopná postarat, zřejmě díky obrovské mateřské energii, která dokáže utlumit velké poporodní vyčerpání. Ne nadarmo se říká, že míra vyčerpání po porodu je rovna míře vyčerpání po uběhnutí maratonského běhu. Při pohledu na vlastní miminko jste zaplaveny takovým obrovským štěstím a tou nejhezčí láskou, co v životě může být, že nějaké bolesti při porodu jsou rázem zapomenuty 🙂

Nikdy nelze dopředu předpokládat, jak bude porod probíhat, ani na základě doslova předpisově probíhajícího těhotenství. Proto zastávám názor, že rodit doma je opravdová „blbost“ a zároveň sobecké rozhodnutí, protože v případě, že se něco zkomplikuje, stejně tak jako u mého porodu, je potřeba volat záchrannou službu, která by místo toho mohla zachraňovat lidské životy v situacích, které nelze ovlivnit.