Ahoj Lenko,

píšu ti takové malé povídání o porodu, jak jsem slíbila.
Na porod jsem se připravovala tak trochu jako na náročný sportovní výkon. Jelikož jsem již pár náročných sportovních závodů zvládla, tak jsem základně věděla jak na to. Tj. vzala jsem to tak, aby bylo tělo fyzicky připraveno. To znamená v kondici a plné síly. Kondici jsem díky všemu sportování měla a hlavně jsem při těhotenství nepřestala cvičit, takže jsem se jak takž udržovala. Samozřejmě když jsem v jiném stavu, tak jsem opatrnější. Ale bez problémů jsem si mohla dovolit běhat cca do 5 měsíce a chodit na pilates, plavat, jezdit na běžkách a procházet se téměř do porodu (týden před porodem jsem nedělala nic, protože mě skolila rýma). Druhá část fyzické přípravy spočívala v jídle. Snažila jsem se jít pestře, a to zejména kvůli plodu v břiše, přece jen jsem odpovědná za jeho stravování. K tomu jsem přidala intenzivnější konzumaci potravin přispívajících ke snazšímu porodu.
Druhá část, myslím, že důležitější, je psychické rozhodnutí porodit:) Upřímně, otěhotněla jsem v době, kdy jsem trénovala 13 hodin týdně a z toho několikrát to opravdu bolelo. Za těch devět měsíců mi tak trochu chyběla fyzická bolest, vyčerpanost, a diskomfort, samozřejmě trochu s nadsázkou. Takže jsem se začala trochu těšit a být zvědavá.
Nakonec jsem rodila o týden a kus dříve. Když mi doma odtekla plodová voda, vzala jsem připravené věci a šla k Apolináři (jelikož bydlím pár metrů od porodnice, tak se dalo dojít pěšky). V porodnici mi bylo řečeno, že pokud za den neporodím sama, budou mi porod po odtoku vody vyvolávat. Takže jsem chlapce v břiše trochu přemlouvala a v noci na úterý jsem nejspíš měla první kontrakce. Rychle jsem si ještě na internetu našla, jak vlastně kontrakce probíhá. Vzhledem k usilovnému křiku a svírání v bolestech celou noc sousedek na pokoji hned vedle mě, mě trochu znervózňovalo, že nic takového neprožívám. Psali, že v případě, kdy mě bolí břicho asi jako při silných měsíčkách, se mám uvolnit. To mi stačila také ještě potvrdit kamarádka, se kterou jsem konzultovala vlastně celé těhotenství. Pomohl mi fígl, kdy jsem si vystrčila jednu ruku z postele a dívala se na ní. Když jsem dokázala ruku nechat volně viset z postele, tak jsem od ní pokračovala do celého těla (za ovládání asi můžu poděkovat pilates). Takhle jsem se snažila řídit pokaždé a trvalo tak tak dvě hodiny. Ty dvě hodiny jsem mezi kontrakcemi řešila asi deset telefonátů od mé mámy, které jsem telefony pokládala s tím, že mi není úplně nejlíp, a sestře přeposílala maily od Alzy, u které jsme reklamovaly pračku a sušičku. Tuším, že jsem ji informovala o tom, kdy k ní kurýr přijede a ať se s ním domluví sama, že já už to asi nestihnu. Myslím, že „mít co dělat“ mezi kontrakcemi mi také pomohlo neupnout se na to, kdy přijde další. Mezitím proběhla vizita, kdy mi lékař řekl, že dnes opravdu porodím, pak následoval rychlý klystýr a pár kontrakcí na záchodě. Zajímavé zjištění, že na záchodě, kdy není možnost se na míse úplně uvolnit a kontrakci jde tím pádem prodýchat špatně, byl její vedlejší příznak téměř totožný s hypoglykémií. To se vám třesou ruce, rty, polije vás studený pot a je vám na omdlení. Tento stav znám ze sportu při nedostatku cukru. Takže jsem ještě rychle psala partnerovi (opravdu rychlá sms mezi kontrakcemi) „Přines hroznový cukr“. To už ale nestihl, sestřičky mě odváděly na sál a naštěstí to tam stihnul i přítel. Tam stačilo poslouchat, co říkají doktoři. Stačila jsem se ještě zeptat na epidurál, ale bylo mi řečeno že ho nepotřebuji. Upřímně, jednoduché pokyny (tlačit, vydechnout, nadechnout) daly celkem zabrat (moje chápání se úměrně snižovalo se zvyšujícím se stádiem těhotenství) ale stačily další tři kontrakce a Tomáš byl venku. Jo a v následujících dvou hodinách s Tomášem a tatínkem, volal kurýr, že k nám domu jede svézt pračku se sušičkou.
Na závěr bych chtěla napsat, že je podle mě ohromně důležité pozitivně se postavit k diskomfortu a to se natrénovat dá, obecně. Trochu mi to připomínalo třeba horský maraton v Zermattu. Tam jsem před sebou měla nikdy neuběhnutou vzdálenost 42 km a ještě do kopce. Taky jsem nevěděla, do čeho jdu, ale věřila jsem, že se do cíle dostanu. Dlouhý trénink a pak vnímání a ovládání vlastního těla, které vám vlastně chce pomoct. A samozřejmě poslouchat a spolupracovat s doktory, protože máme přeci stejný cíl.

K.