Předsevzetí jsem si vlastně nikdy moc nedávala a když už, tak se většinou týkala hubnutí, zdravého stravování, sportování…Řekla bych, že většina předsevzetí je odsouzena k nezdaru už během prvních pár týdnů a ne jinak tomu bývalo i u mě 🙂 Letos jsem ale udělala výjimku a předsevzetí si dala. Vlastně hned dvě. První se, jak už bývá zvykem, týká hubnutí (už mám dokonce sestavený dietní jídelníček 🙂 ) , ale abych řekla pravdu, tak tohle předsevzetí se mi bohužel nedaří moc dodržovat, protože vlastně dost úzce souvisí s mým druhým předsevzetím 🙂

Každý z nás si je většinou vědom svých nedostatků a svých slabých stránek. Já o sobě třeba vím, že jsem cholerická ( i když mi to hodně lidí nechce ani věřit 🙂 ). Jednou jsem dokonce při pečení koláčků rozbila těstem odpadkový koš 🙂 Jak se mi to povedlo, vlastně ani sama nevím 🙂  Pak mám ráda, když je všechno co nejperfektnější a když to tak není, jsem z toho hrozně ve stresu. Řekla bych, že je to taková dost pekelná rodičovská kombinace… 🙂 S dětmi v sobě člověk musí najít nepřeberné množství trpělivosti. Třeba takové oblíkání ve stylu „já sám“ je vždycky zkouška mých nervů 🙂 Taky se musíte smířit s tím, že život s dětmi je prostě tak trochu chaos a že na pár let nebude vaše domácnost vůbec perfektně uklizená a věci prostě nebudou vždycky šlapat tak, jak byste si přáli. Občas mám problém tenhle fakt přijmout a zbytečně si tím přidělávám vrásky.

Matěj má teď takový dost zlobící období…nebudu vás tady krmit dokonalýma a idylickýma fotkama vždy usměvavého dítěte, protože tak to pořád prostě není. Zažíváme spolu spoustu krásných chvilek, jako třeba před chvílí, když jsme před spaním leželi v posteli a prohlíželi si knížku a povídali si. Úplně jsem si v ten moment říkala, jak je to už velkej kluk a skvělej parťák…Ale pak přijdou dny, který zas až tak senza nejsou, ale zná je asi každá máma. Matěj je už od rána protivnej, ukňouranej a asi má pocit, že si všechno vyřve. Venku se mi válí po ulici, hysterčí, nechce jíst, nechce spát, nechce se oblíkat, přebalovat…

Před vánoci jsme měli takový super „antikoncepční“ výstup na ulici. Jednou rukou jsem tlačila kočár s Terezkou, druhou rukou jsem táhla Matěje, kterej hrozně vyváděl, ječel, kopal, válel se po zemi a ještě k tomu jsem měla přes rameno tašku s nákupem a na kočárku položenou krabici s cukrovím, kterou jsem přidržovala, aby mi nespadla.  Už ani nevím, co to všechno vyvolalo… myslím, že jsem mu v pekárně odmítla chvíli před obědem koupit koláček. Řekla bych, že v ten moment jsem celkem dost lidí odradila od toho mít děti… 🙂 Úplně jsem cítila, jak mi na čele nabíhá žíla a cuká oko 🙂 Možná jsem v tu chvíli měla zastavit, třikrát se nadechnout, uklidnit se, uklidnit Matěje a nějak se mu pokusit vysvětlit, že prostě musíme dojít domů a že koláčky se před obědem nejedí. Ale já jsem bohužel cholerik a tuhle situace jsem asi úplně tak dobře nezvládla a vřískajícího Matěje jsem táhla domů, kde jsem místo oběda zblajzla půlku čokolády a stejně to ve mě ještě několik hodin vřelo…

Hrozně se snažím být klidnou mámou, ale prostě jsem taky jen člověk. Taky bývám někdy unavená, naštvaná, smutná a občas mi nervy prostě ujedou. To pak někdy náš „konflikt“ skončí křikem. Musím říct, že mě to většinou hrozně mrzí…mám pocit, že jsem jako máma selhala a celý si to vyčítám. Říkám si, že příště budu reagovat jinak, že se budu snažit řešit celou situaci v klidu, že už nebudu křičet. Ale řeknu vám, je to fakt těžký. Možná už tušíte, jaké je moje druhé předsevzetí 🙂 Chtěla bych víc trpělivá a umět řešit tyhle rodičovské konflikty s klidem a bez emocí. Už teď je mi ale jasný, že tohle předsevzetí pro mě bude velká výzva. Kam se na to hrabe hubnutí 🙂

Na závěr by se asi hodilo nějaký moudro…jenže abych řekla pravdu, tak nevím jaký 🙂 Být mámou je pro mě obrovská životní výzva a i když nejsou všechny dny růžový, neměnila bych. Spíš si říkám, že jsou chvíle a situace, které s dětmi zažíváme občas všichni a že je fajn zjistit, že v tom nejste sami, co? 🙂